VYUŽIJTE SVÉ ZNALOSTI ANGLIČTINY
PŘEČTĚTE SI V ORIGINÁLU ZAJÍMAVÉ MYŠLENKY
CARTESIAN LINGUISTICS,
Noam Chomsky (současný americký lingvista)
The creative aspect of language use, part I.
A considerable part of Noam Chomsky’s life has been devoted to constructing a science of natural language – that is, of language as a “natural object.” Značná část života Noama Chomského byla věnována konstruování vědy přirozeného jazyka - tj. jazyka jako "přirozeného objektu."
But, as he points out, the study of language also offers a way to study human nature, for not only does the science of language give access to some of the most fundamental operations of the human mind, but language is both unique to humans and involved in virtually everything we think and do, “entering in crucial ways into thought, action, and social relations”. Ale, jak ukazuje, studium jazyka také nabízí způsob, jak studovat lidskou přirozenost, nejen proto, že jazykověda dává přístup k některým nejzákladnějším operacím lidské mysle, ale také proto, že jazyk je jak jedinečný pro lidi, tak je prakticky zahrnut do všeho, co myslíme a děláme, "vstupuje klíčovými způsoby do myšlení, jednání a společenských vztahů".
Creativity is a readily observed feature of human thought and action, and the satisfaction that people get from creativity and the exercise of freedom is a key component of social relations. Kreativita je snadno pozorovaný prvek lidského myšlení a jednání, a uspokojení, že lidé vychází z kreativity a využití svobody jsou klíčovou složkou společenských vztahů.
Chomsky assumes, then, that the science of language can illuminate human creativity, and that close observation of human creativity can tell us something about the nature of language and the structure of our minds. Chomsky se dál domnívá, že jazykověda může osvětlit lidskou kreativitu a že pečlivé pozorování lidské kreativity nám může něco říci o povaze jazyka a struktuře našeho intelektu.
Creative aspect of language use, part II.
Although Descartes makes only scant reference to language in his writings, certain observations about the nature of language play a significant role in the formulation of his general point of view. Ačkoli Descartes dělá pouze malý odkaz na jazyk ve svých pracích, určitá pozorování o povaze jazyka hraje významnou roli ve formulaci jeho obecného názoru.
In the course of his careful and intensive study of the limits of mechanical explanation, which carried him beyond physics to physiology and psychology, Descartes was able to convince himself that all aspects of animal behavior can be explained on the assumption that an animal is an automaton. V rámci svého pečlivého a intenzivního studia hranic mechanického vysvětlení, která ho dostala za hranice fyziky k fyziologii a psychologii, Descartes přesvědčil sám sebe, že všechny aspekty chování zvířat mohou být vysvětleny z předpokladu, že zvíře je robot.
In the course of this investigation, he developed an important and influential system of speculative physiology.
V rámci tohoto zkoumání vyvinul důležitý a významný systém spekulativní fyziologie.
But he arrived at the conclusion that man has unique abilities that cannot be accounted for on purely mechanistic grounds, although, to a very large extent, a mechanistic explanation can be provided for human bodily function and behavior. Ale přišel k závěru, že člověk má jedinečné schopnosti, které nemohou být objasněny čistě na mechanickém základu, ačkoli ve velkém rozsahu mechanické vysvětlení může být použito pro lidské tělesné funkce a chování.
The essential difference between man and animal is exhibited most clearly by human language, in particular, by man’s ability to form new statements which express new thoughts and which are appropriate to new situations.
Podstatný rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ukázán nejzřetelněji lidským jazykem, zejména lidskou schopností formovat nové výroky, které vyjadřují nové myšlenky a které jsou adekvátní novým situacím.
This ability to use language must not be confused with “natural movements which express passions and which can be imitated by machines as well as by animals.” Tato schopnost používat jazyk nesmí být zaměněna za “přirozené pohyby, které vyjadřují vášně a které mohou být napodobeny jak stroji, tak zvířaty.”
The crucial difference is that automata “could never use words or put together other signs as we do in order to declare our thoughts for others.” Podstatný rozdíl je v tom, že roboti “by nikdy nemohly používat slova, nebo dávat do hromady další znaky, jak to děláme my, abychom sdělili naše myšlenky jiným.”
This is a specific human ability, independent of intelligence. Toto je specifická lidská schopnost, nezávislá od inteligence.
Creative aspect of language use, part III.
Cordemoy is arguing that there can be no mechanistic explanation for the novelty, coherence, and relevance of normal speech. Cordemoy argumentuje, že nemůže existovat žádné mechanické vysvětlení pro originalitu, soudržnost a důležitost normální mluvy.
He emphasizes, however, that care must be exercised in using ability to speak as evidence for the inadequacy of mechanistic explanation. Zdůrazňuje, nicméně, že musí být uplatněna snaha, aby schopnost mluvit byla použita jako důkaz pro nedostatečnost mechanického vysvětlení.
The fact that articulate sounds are produced or that utterances can be imitated in itself proves nothing, as this can be explained in mechanical terms. Fakt, že artikulované zvuky jsou vytvářeny, nebo že výrok může být napodoben sám o sobě, nezdůvodňuje nic, protože toto může být vysvětleno mechanicky.
Nor is it of any relevance that “natural signs” may be produced that express internal states or that specific signs may be produced that are contingent on the presence of external stimuli. Také není důležití, že „přirozené znaky“ mohou být vytvářeny tak, že vyjadřují vnitřní stavy, nebo že specifické znaky mohou být vytvářeny tak, že jsou závislé na přítomnosti vnější stimulace.
It is only the ability to innovate, and to do so in a way which is appropriate to novel situations and which yields coherent discourse, that provides crucial evidence. Jedná se pouze o schopnost inovace a dělat tak způsobem, který je přiměřený novým situacím a který plodí novou diskusi, která zajišťuje klíčovou výpověď.
“To speak is not to repeat the same words that one has heard, but . . . to utter different words in response to those”.
„Mluvit není opakovat tatáž slova, která člověk slyšel, ale ..... vyslovovat různá slova jako odpověď na tamta“.
To show that other persons are not automata, one must provide evidence that their speech manifests this creative aspect, that it is appropriate to whatever may be said by the “experimenter”; “. . . if I find, by all the observations I can make, that they use language as I do, then I will have an infallible reason to believe that they have a soul as I do”. Ukázat, že jiné osoby nejsou automaty, člověk musí poskytnout důkaz, že jeho řeč ukazuje tuto kreativní stránku, že je adekvátní čemukoli, co může být řečeno „experimentátorem“,...........jestliže najdu u všech pozorování, která chci činit, že lidé používají jazyk, jako já, potom budu mít spolehlivý důvod věřit, že mají duši, jak já.
Possible types of experiment are then outlined. Možné typy experimentu jsou potom narýsované.
For example, one can construct new “conventional signs”. Například člověk může konstruovat nové „konvenční znaky“.
For our purposes what is important in this is the emphasis on the creative aspect of language use and on the fundamental distinction between human language and the purely functional and stimulus-bound animal communication systems, rather than the Cartesian attempts to account for human abilities.
Pro naše účely to, co je v tomto důležité, je důraz na kreativní aspekt použití jazyka a na základní rozdíl mezi lidským jazykem a čistě praktickými a na stimuly reagujícími komunikačními systémy zvířat, spíš než Karteziánské pokusy vysvětlit lidské schopnosti.
Creative aspect of language use, part IV.
Like Descartes, Herder argues that human language is different in kind from exclamations of passion and that it cannot be attributed to superior organs of articulation, nor, obviously, can it have its origins in imitation of nature or in an “agreement” to form language. Podobně jako Descartes Herder argumentuje, že lidský jazyk je jiný pokud jde o vášnivá zvolání a že nemůže být přisuzován nadřazeným orgánům artikulace, ani zjevně nemůže mít svůj původ v napodobení přírody nebo v „souhlasu“ formovat jazyk.
Free to reflect and to contemplate, man is able to observe, compare, distinguish essential properties, identify, and name. Tím, že člověk svobodně reflektuje a uvažuje, je schopen pozorovat, srovnávat, rozlišovat základní vlastnosti, identifikovat a pojmenovávat.
It is in this sense that language (and the discovery of language) is natural to man, that “the human being is formed to be a creature of language”. V tomto smyslu to znamená, že jazyk (a objevení jazyka) je přirozený člověku, že „lidská bytost je formovaná, aby byla tvorem jazyka“.
On the one hand, Herder observes that man has no innate language – man does not speak by nature.
Na jedné straně Herder pozoruje, že člověk nemá žádný vrozený jazyk – člověk nemluví od přírody.
On the other hand, language in his view is so specifically a product of man’s particular intellectual organization that he is able to claim: “If I were to gather up all the loose ends and display that fabric called human nature: definitely a linguistic weave!” Na druhé straně jazyk v jeho pojetí je tak specificky produktem speciální intelektuální organizace člověka, že může tvrdit: „Kdybych shromáždil všechny nevysvětlené situace a vystavil tuto strukturu nazývanou lidská přirozenost: (byla by to) definitivně lingvistická tkanina!“
The resolution of the apparent paradox lies in his attempt to account for human language as a consequence of the weakness of human instinct. Řešení zdánlivého paradoxu spočívá v jeho pokusu vysvětlit lidský jazyk jako důsledek slabosti lidského instinktu.
Descartes had described human reason as “a universal instrument which can be used in all kinds of situations” and which therefore provides for unbounded diversity of free thought and action. Descartes popsal lidský rozum jako „univerzální instrument, který může být použitý ve všech druzích situací“ a který proto zajišťuje neomezenou různorodost svobodného myšlení a jednání.
Herder does not regard reason as a “faculty of the mind” at all but defines it rather as the freedom from stimulus control, and he attempts to show how this “natural advantage” makes it possible – in fact, necessary – for humans to develop language. Herder nepokládá rozum vůbec za „schopnost mysle“, ale definuje ho spíš jako oproštění se od řízení podnětů a pokouší se ukázat, jak tato „přirozená výhoda“ činí možným – ve skutečnosti nutným – vyvinout pro lidi jazyk.
Somewhat before Herder, James Harris had given a characterization of “rationality” in terms rather similar to his, that is, as freedom from instinct rather than as a faculty with fixed properties. Nějakou dobu před Herderem James Harris charakterizoval racionalitu v pojmech dosti podobných jemu (Herderovi), tj. jako oproštění se od instinktu spíš než jako vlohu u stálých vlastností.
Harris distinguishes between the “Human Principle,” which he calls “reason,” and the “Brutal Principle,” which he calls “instinct.” Harris rozlišuje mezi „Lidským Principem“, který nazývá rozum a „Brutálním Principem“, který nazývá „instinkt“.
Schlegel describes language as “the most marvelous creation of the poetic faculty of the human being”. Schlegel popisuje jazyk jako nejnádhernější výtvor poetických vloh.
Language is “an ever-becoming, self transforming, unending poem of the entire human race”. Jazyk je „neustále se stávající, samo-proměňující, nekončící báseň celé lidské rasy“.
This poetic quality is characteristic of the ordinary use of language, which “can never be so completely depoetized that it should find itself scattered into an abundance of poetical elements, even in the case of the most calculating and rational use of linguistic signs, all the more so in the case of everyday life – in impetuous, immediate, often passionate colloquial language”. Tato poetická vlastnost je charakteristická pro běžné použití jazyka, který „nikdy nemůže být kompletně odpoetizován, tak, aby shledal sám sebe roztroušeným do spousty poetických elementů, dokonce i v případě nejvíce vychytralého a racionálního využití jazykových znaků, o to více v případě každodenního života – v zbrklém, bezprostředním, často zaníceném hovorovém jazyce.“
Creative aspect of language use, part V.
In summary, one fundamental contribution of what we have been calling “Cartesian linguistics” is the observation that human language, in its normal use, is free from the control of independently identifiable external stimuli or internal states and is not restricted to any practical communicative function, in contrast, for example, to the pseudo language of animals. Stručně řečeno jeden základní příspěvek toho, co nazýváme “karteziánská lingvistika” je pozorování, že lidský jazyk v jeho normálním použití je svobodný od ovládání samostatně rozpoznatelných vnějších podnětů nebo vnitřních stavů a není omezený na žádnou praktickou komunikativní funkci - právě naopak - například na pseudojazyk zvířat.
It is thus free to serve as an instrument of free thought and self-expression. Tudíž je svobodný, aby sloužil jako nástroj svobodné mysle a sebevyjádření.
The limitless possibilities of thought and imagination are reflected in the creative aspect of language use. Bezlimitní možnosti mysle a představivosti jsou reflektovány v kreativním aspektu použití jazyka.
Language provides finite means but infinite possibilities of expression constrained only by rules of concept formation and sentence formation, these being in part particular and idiosyncratic but in part universal, a common human endowment. Jazyk nabízí konečné prostředky, ale nekonečné možnosti vyjádření omezené pouze pravidly formování myšlenky a formování věty, tyto jsou zčásti přesně dané a charakteristické pro danou osobu, ale zčásti univerzální, běžné nadání člověka.
The finitely specifiable form of each language – in modern terms, its generative grammar – provides an “organic unity” interrelating its basic elements and underlying each of its individual manifestations, which are potentially infinite in number. Konečně specifikovatelná forma každého jazyka – v moderním pojetí jeho generativní gramatika – znamená “organickou jednotku” vztahující se k jeho základním prvkům a podtrhující každý z jeho individuálních projevů, které jsou potenciálně nekonečné v počtu.
The dominant view throughout this period is that “languages are the best mirror of the human mind.” Dominující nahlížení na toto období je, že jazyky jsou nejlepším zrcadlem lidské mysle.
For Friedrich Schlegel, “Mind and language are so inseparable, thought and word are so essentially one, that, just as certainly as thoughts are considered to be the characteristic privilege of humankind, we can call the word, in accordance with its inner meaning and dignity, the original essence of man.” Pro Fridricha Schlégla “Mysl a jazyk jsou tak neoddělitelné, myšlenka a slovo jsou v podstatě v takové jednotě, že právě tak jistě jako myšlenky se pokládají za charakteristické privilegium lidstva, můžeme nazvat slovo v souladu s jeho vnitřním významem a důstojností původní podstatou člověka.”
Humboldt´s conclusion is that the force that generates language is indistinguishable from that which generates thought. Humboldtův závěr je ten, že síla, která generuje jazyk je nerozpoznatelná od té, která generuje mysl.
Echoes of this conclusion persist for some time, but they become less frequent as we enter the modern period. Ozvěny na tento závěr pokračují nějakou dobu, ale stávají se méně frekventované, když vstupujeme do moderní doby.
Creative aspect of language use, part VI.
Pursuing the fundamental distinction between body and mind, Cartesian linguistics characteristically assumes that language has two aspects. Když sledujeme základní rozdíl mezi tělem a duchem, Karteziánská lingvistika charakteristicky předpokládá, že jazyk má dva aspekty.
In particular, one may study a linguistic sign from the point of view of the sounds that constitute it and the characters that represent these signs or from the point of view of their “signification,” that is, “the manner in which men use them for signifying their thoughts” Zejména člověk může studovat lingvistický znak z hlediska zvuků, které ho tvoří a povahy, které reprezentují tyto znaky nebo z hlediska jejich „smyslu“, to jest, způsob, kterým je lidé používají pro naznačování svých myšlenek.
Cordemoy announces his goal in similar terms: “in this discourse I make a precise survey of everything that speech [la Parole] derives from the soul and everything it borrows from the body” (Discours Physique de la Parole, Preface). Cordemoy oznamuje svůj cíl v podobných výrazech: „v této debatě dělám přesný průzkum všeho, co řeč odvozuje z ducha a všeho, co si půjčuje z těla“.
Similarly, Lamy begins his rhetoric by distinguishing between “the soul of words” (that is, “their mental [spirituel] aspect,” “what is particular to us”—the capacity of expressing “our ideas”) from “their body”—“their corporeal aspect,” “what the birds that imitate the voices of men have in common with us,” namely, “the sounds, which are signs of their ideas” (De l’Art de Parler). Podobně Lamy začíná svoje řečnické umění tím, že rozlišuje mezi „duchem slov“ (to jest, „jejich duševní (duchovní) aspekt,“ „co je specifické pro nás“ – schopnost vyjádření „našich myšlenek“) a „jejich tělem“ – „jejich hmotný aspekt,“ „co ptáci, kteří napodobují hlasy lidí mají společného s námi“, totiž, „zvuky, které jsou znaky jejich (lidských) myšlenek“.
In short, language has an inner and an outer aspect.
V krátkosti, jazyk má vnitřní a vnější aspekt.
A sentence can be studied from the point of view of how it expresses a thought or from the point of view of its physical shape, that is, from the point of view of either semantic interpretation or phonetic interpretation.
Věta může být studována z hlediska, jak vyjadřuje myšlenku nebo z hlediska své fyzické formy, tj. buď z hlediska významové interpretace nebo fonetické interpretace.
Using some recent terminology, we can distinguish the “deep structure” of a sentence from its “surface structure.” Když použijeme poslední terminologii můžeme rozlišovat „hlubokou strukturu“ věty od její „povrchní struktury.“
The former is the underlying abstract structure that determines its semantic interpretation; the latter, the superficial organization of units which determines the phonetic interpretation and which relates to the physical form of the actual utterance, to its perceived or intended form. Ta první je základní abstraktní struktura, která určuje její významovou interpretaci; ta druhá je povrchní organizace jednotek, která určuje fonetickou interpretaci a která se vztahuje k fyzické formě vlastního výroku, k jeho vnímané nebo zamýšlené formě.
In these terms, we can formulate a second fundamental conclusion of Cartesian linguistics, namely, that deep and surface structures need not be identical. V těchto termínech můžeme formulovat druhý základní závěr Karteziánské lingvistiky, totiž, že hluboká a povrchní struktura nemusí být identické.
The underlying organization of a sentence relevant to semantic interpretation is not necessarily revealed by the actual arrangement and phrasing of its given components. Základní organizace věty důležitá pro významovou interpretaci není nutně odhalena vlastním uspořádáním a stylizací jejích daných složek.
Creative aspect of language use, part VII.
Within the framework of Cartesian linguistics, a descriptive grammar is concerned with both sound and meaning; in our terminology, it assigns to each sentence an abstract deep structure determining its semantic content and a surface structure determining its phonetic form. V rámci Karteziánské lingvistiky deskriptivní gramatika se zabývá jak zvukem, tak významem; v naši terminologii přiděluje každé větě abstraktní hlubokou strukturu určující její sémantický obsah a povrchovou strukturu určující její fonetickou formu.
A complete grammar, then, would consist of a finite system of rules generating this infinite set of paired structures and thus showing how the speaker-hearer can make infinite use of finite means in expressing his “mental acts” and “mental states.” Kompletní gramatika potom pozůstává z konečného systému pravidel, který generuje nekonečný soubor párových struktur a tak ukazuje, jak mluvčí-posluchač mohou bez hranic využít konečné významy tím, že vyjádří své „mentální činy“ a „mentální stavy“.
The central doctrine of Cartesian linguistics is that the general features of grammatical structure are common to all languages and reflect certain fundamental properties of the mind. Centrálním učením Karteziánské lingvistiky je to, že obecné znaky gramatické struktury jsou společné pro všechny jazyky a ony odráží určité základní vlastnictví mysle.
It is this assumption which led the philosophical grammarians to concentrate on “grammaire générale” rather than “grammaire particulière” and which expresses itself in Humboldt’s belief that deep analysis will show a common “form of language” underlying national and individual variety. Je to tento předpoklad, který vedl filosofující gramatiky, aby se soustředili spíš na „gramatiku obecnou “než na „gramatiku konkrétní“ a který je vyjádřen v Humboldtově víře, že hluboká analýza ukáže společnou „formu jazyka“, která je základem pro národní a individuální různorodost.
There are, then, certain language universals that set limits to the variety of human language. Jsou potom určité jazykové obecně platné principy, které určují meze různosti lidského jazyka.
The study of the universal conditions that prescribe the form of any human language is “grammaire générale.” Studium univerzálních předpokladů, které předepisují formu jakéhokoli lidského jazyka, představuje „gramatiku obecnou“.
Such universal conditions are not learned; rather, they provide the organizing principles that make language learning possible, that must exist if data are to lead to knowledge. Takové univerzální předpoklady se člověk neučí; ony spíš dodávají organizující principy, které dělají učení se jazyka možným a které musí existovat, jestliže data mají vést k vědění.
By attributing such principles to the mind, as an innate property, it becomes possible to account for the quite obvious fact that the speaker of a language knows a great deal that he has not learned. Tím, že přisoudíme takové principy mysli jako vrozené vlastnictví, umožňuje vysvětlit docela zřejmý fakt, že mluvčí jazyka zná hodně, co se neučil.
Creative aspect of language use, part VIII.
In approaching the question of language acquisition and linguistic universals in this way, Cartesian linguistics reflects the concern of seventeenth-century rationalistic psychology with the contribution of the mind to human knowledge. Když přistoupíme k otázce nabytí jazyka a jazykových obecných principů tímto způsobem, Karteziánská lingvistika zrcadlí starost racionalistické psychologie 17. století s příspěvkem mysle k lidským znalostem.
Although the “intellectual truths” comprised among the Common Notions “seem to vanish in the absence of objects, yet they cannot be wholly passive and idle seeing that they are essential to objects and objects to them … Ačkoli se zdá, že „intelektuální pravdy“ utvářeny mezi Obecnými představami“ mizí, jestli chybí předměty, nemohou (myslí se intelektuální pravdy) být zcela pasivní a nečinné, když vidíme, že jsou základní pro předměty a předměty pro ně...
It is only with their aid that the intellect, whether in familiar or new types of things, can be led to decide whether our subjective faculties have accurate knowledge of the facts”. Pouze s jejich pomocí intelekt, zda u známých nebo nových typů věcí, může být veden, aby rozhodl, zda naše subjektivní vlohy mají správnou znalost faktů“.
By application of these intellectual truths, which are “imprinted on the soul by the dictates of Nature itself,” we can compare and combine individual sensations and interpret experience in terms of objects, their properties, and the events in which they participate. Tím, že aplikujeme tyto intelektuální pravdy, které jsou „otisknuty na duši diktátem Přírody samotné“, můžeme srovnávat a kombinovat individuální pocity a interpretovat zkušenost, pokud jde o předměty, jejich vlastnosti a události, kterých se (intelektuální pravdy) účastní.
Evidently, these interpretive principles cannot be learned from experience in their entirety, and they may be independent of experience altogether. Zjevně tyto výkladové principy nemohou být naučeny ze zkušenosti ve svém celém rozsahu a mohou být nezávislé od zkušenosti úplně.
Rather, they are essential to the identification of objects and the understanding of their properties and relations. Spíš jsou základní pro identifikaci předmětů a porozumění jejich vlastností a vztahů.
Creative aspect of language use, part IX.
In focusing attention on the innate interpretive principles that are a precondition for experience and knowledge and in emphasizing that these are implicit and may require external stimulation in order to become active or available to introspection, Herbert expressed much of the psychological theory that underlies Cartesian linguistics, just as he emphasized those aspects of cognition that were developed by Descartes and, later, by the English Platonists, Leibniz, and Kant. Herbert zaměřil pozornost na vrozené výkladové principy, které jsou podmínkou pro zkušenosti a znalosti a zdůraznil, že tyto jsou vlastní a mohou vyžadovat vnější stimulaci, aby se staly aktivní a dostupné sebepozorování a vyjádřil hodně psychologické teorie, která je základem Karteziánské lingvistiky a rovněž zdůraznil ty aspekty poznávání, které byly vyvinuty Descartem a později anglickými platonisty, Leibnizem a Kantem.
The psychology that develops in this way is a kind of Platonism without preexistence. Psychologie, která se vyvíjí tímto způsobem, je druhem platonismu bez preexistence.
Leibniz makes this explicit in many places. Leibniz mluví o tom otevřeně na mnoha místech.
Thus he holds that “nothing can be taught us of which we have not already in our minds the idea,” and he recalls Plato’s “experiment” with the slave boy in the Meno as proving that “the soul virtually knows those things [i.e., truths of geometry, in this case], and needs only to be reminded to recognize the truths. Tak má za to, že „nic se nemůžeme naučit, o čem již nemáme ve svých myslích ideu“ a vybavuje Platonův experiment s klukem – otrokem v Meno jako důkaz, že „duše v podstatě zná takové věci (tj. pravdy geometrie, v tomto případě) a je zapotřebí jí to pouze připomenout, aby rozpoznala pravdy.
Consequently, it possesses at least the idea upon which these truths depend. Proto vlastní alespoň myšlenku, na které tyto pravdy závisí.
We may say even that it already possesses those truths, if we consider them as the relations of the ideas”. Dokonce můžeme říci, že již vlastní ty pravdy, jestliže je pokládáme za souvislosti mezi myšlenkami“.
Of course, what is latent in the mind in this sense may often require appropriate external stimulation before it becomes active, and many of the innate principles that determine the nature of thought and experience may well be applied quite unconsciously. Jistěže, co je skryté v mysli v tomto smyslu, může často požadovat náležitou vnější stimulaci, dříve než se to stane aktivním a mnoho vrozených principů, které určují charakter myšlení a zkušenosti mohou být použity zcela nevědomky.
This Leibniz emphasizes, in particular, throughout his Nouveaux Essais. Toto Leibiz zdůrazňuje, zejména v jeho Nouveaux Essais.
Creative aspect of language use, part X.
Rather similar ideas are developed at length by Cudworth. Dosti podobné myšlenky jsou rozvíjeny obšírně Cudworthem.
He distinguished the essentially passive faculty of sense from the active and innate “cognoscitive powers” whereby men (and men alone) “are enabled to understand or judge of what is received from without by sense.“ Rozlišil v podstatě pasivní vlohy smyslů od aktivních a vrozených „poznávacích sil“, přičemž lidé (a člověk sám) „jsou schopni rozumět nebo soudit to, co obdrží od (vrozených poznávacích sil) bez účasti smyslů.
This cognoscitive power is not a mere storehouse of ideas, but “a power of raising intelligible ideas and conceptions of things from within itself ”. Tato poznávací síla není pouhý sklad myšlenek, nýbrž „síla růstu jasných myšlenek a představ věcí ze sebe.“
The function of sense is “the offering or presenting of some object to the mind, to give it an occasion to exercise its own activity upon.“ Funkce smyslů je „nabízení nebo prezentování nějakého objektu mysli, dát ji příležitost vykonávat na tom její vlastní aktivity.“
Thus, for example, when we look into the street and perceive men walking, we are relying, not merely on sense (which shows us at most surfaces— i.e., hats and clothes— and, in fact, not even objects), but on the exercise of the understanding, applied to the data of sense. Ale když například se podíváme na ulici a vnímáme lidi, jak jdou, nespoléháme se pouze na smysly (které nám ukazují nanejvýš povrchy – tj., klobouky a šaty – a ve skutečnosti dokonce ani na objekty), nýbrž na uplatnění porozumění aplikovaného na smyslová data.
The “intelligible forms by which things are understood or known, are not stamps or impressions passively printed upon the soul from without, but ideas vitally protended or actively exerted from within itself. ”Srozumitelné formy, prostřednictvím kterých věcem rozumíme, nebo je poznáváme, nejsou známky nebo dojmy pasivně natisknuté na duši, ale myšlenky s živou tendencí nebo aktivně vyvinuté od sebe.
Thus prior knowledge and set play a large role in determining what we see (e.g., a familiar face in a crowd). Tak předchozí znalosti a sestava hrají velkou roli v určování toho, co vidíme (např. známý obličej v davu).
It is because we use intellectual ideas in perception “that those knowledges which are more abstract and remote from matter, are more accurate, intelligible and demonstrable,—than those which are conversant about concrete and material things,” as Aristotle has observed. Je tomu tak, protože používáme rozumové myšlenky ve vnímání, „že ty znalosti, které jsou více abstraktní a vzdálené od materie, jsou více přesné, srozumitelné a prokazatelné, - než ty, týkající se konkrétních materiálních věcí, s kterými jsme dobře obeznámeni“, jak pozoroval Aristoteles.
This claim is illustrated by a discussion of our conceptions of geometrical figures. Toto tvrzení je ilustrováno diskusí našeho pojetí geometrických útvarů.
Obviously every sensed triangle is irregular, and if there were a physically perfect one, we could not detect this by sense; “and every irregular and imperfect triangle [is] as perfectly that which it is, as the most perfect triangle.” Zřejmě každý smysly vnímaný trojúhelník je nepravidelný a kdyby byl fyzicky perfektní, nemohli bychom jej detekovat smysly; „a každý nepravidelný a nedokonalý trojúhelník (je) tak perfektně trojúhelník, jako nejperfektnější trojúhelník.“
Our judgments regarding external objects in terms of regular figures, our very notion of “regular figure” therefore have their source in the “rule, pattern and exemplar” which are generated by the mind as an “anticipation“. Naše úsudky týkající se vnějších objektů, pokud jde o pravidelné obrazce a náš samotný pojem „pravidelného obrazce“ mají proto svůj zdroj v „pravidle, vzoru a příkladu“, které jsou generovány myslí jako předjímání“.
The concept of a triangle or of a “regular proportionate and symmetrical figure” is not taught but “springs originally from nature itself,” as does, in general, the human concept of “pulchritude and deformity in material objects”; nor can the a priori truths of geometry be derived from sense. Pojem trojúhelníku nebo „pravidelného úměrného a symetrického obrazce“ není učen, nýbrž „pramení původně z přirozenosti samotné“, jakožto také pramení obecně lidský pojem „krásy a znetvoření v materiálních objektech“; a tak nemůžou předem dané pravdy geometrie být odvozené ze smyslů.
And it is only by means of these “inward ideas” produced by its “innate cognoscitive power” that the mind is able to “know and understand all external individual things”. A je to pouze prostředky těchto „vnitřních myšlenek“ vyráběných svou „vrozenou poznávací sílou“, že mysl je schopna „poznat a rozumět všechny externí individuální věci.
Creative aspect of language use, part XI
Contemporary research in perception has returned to the investigation of the role of internally represented schemata or models and has begun to elaborate the somewhat deeper insight that it is not merely a store of schemata that function in perception but rather a system of fixed rules for generating such schemata. Současný výzkum vnímání se vrátil ke zkoumání role vnitřně prezentovaných schémat nebo modelů a začal rozvíjet hlubší pochopení, že se nejedná pouze o zásobu schémat, která fungují ve vnímání, ale spíš o systém pevných pravidel pro vyrábění takových schémat.
In this respect too, it would be quite accurate to describe current work as a continuation of the tradition of Cartesian linguistics and the psychology that underlies it. Také z tohoto hlediska je docela přesné popsat současnou práci jako pokračování tradice Karteziánské lingvistiky a psychologie, která je pro to podkladem.
It is important to bear in mind that the survey that has been presented here is a very fragmentary. Je důležité mít na paměti, že přehled, který byl tady prezentován, je velmi útržkovitý.
Certain major figures—Kant, for example— have not been mentioned and a certain distortion is introduced by the organization of this survey, as a projection backwards of certain ideas of contemporary interest rather than as a systematic presentation of the framework within which these ideas arose and found their place. Určité velké postavy – Kant, například, - nebyli zmíněny a jisté zkreslení je dáno organizací tohoto přehledu jako projekce jistých myšlenek současného zájmu směrem zpátky; nejde tolik o systematickou prezentaci rámce, ve kterém tyto myšlenky vznikly a našly své místo.
Thus similarities have been stressed and divergences and conflicts overlooked. A tak podobnosti byly zdůrazněny a rozdíly a konflikty přehlédnuty.
Still, even such a fragmentary survey as this does indicate, it seems to me, that the discontinuity of development in linguistic theory has been quite harmful to it and that a careful examination of classical linguistic theory, with its accompanying theory of mental processes, may prove to be an enterprise of considerable value. Ale stále i takový útržkovitý přehled jako tento naznačuje, zdá se mi, že diskontinuita vývoje v jazykovědní teorii byla dosti škodlivá pro ni samotnou a že pečlivé zkoumání klasické jazykovědní teorie doprovázené teorií duševních procesů možná se ukáže být podnikem značné ceny.
Creative aspect of language use, part XII
It seems that after a long interruption, linguistics and cognitive psychology are now turning their attention to approaches to the study of language structure and mental processes which in part originated and in part were revitalized in the “century of genius” and which were fruitfully developed until well into the nineteenth century. Zdá se, že po dlouhé přestávce lingvistika a poznávací psychologie obrací nyní svoji pozornost k přiblížení se studiu jazykové struktury a mentálních procesů, které částečně pocházely a částečně byly oživovány ve „století géniů“ a které byly plodně rozvíjeny až do 19. století.
The creative aspect of language use is once again a central concern of linguistics, and the theories of universal grammar that were outlined in the seventeenth and eighteenth centuries have been revived and elaborated in the theory of transformational generative grammar. Kreativní stránka používání jazyka je znovu v zájmu jazykovědců a teorií obecné gramatiky, které byly načrtnuté v 17. a 18. století a byly oživeny a rozpracovány v teorii transformační reprodukční gramatiky.
With this renewal of the study of universal formal conditions on the system of linguistic rules, it becomes possible to take up once again the search for deeper explanations for the phenomena found in particular languages and observed in actual performance. S touto obnovou studia obecných formálních podmínek týkajících se systému lingvistických pravidel, stává se znovu možným zahájit zkoumání hlubších vysvětlení jevů, které nalézáme v konkrétních jazycích a pozorujeme v jejich vlastním výkonu.
Contemporary work has finally begun to face some simple facts about language that have been long neglected, for example, the fact that the speaker of a language knows a great deal that he has not learned and that his normal linguistic behavior cannot possibly be accounted for in terms of “stimulus control,” “conditioning,” “generalization and analogy,” “patterns” and “habit structures,” or “dispositions to respond,” in any reasonably clear sense of these much abused terms. Současná práce se konečně začala zabývat jednoduchými fakty o jazyce, která byla dlouho zanedbávána, například fakt, že mluvčí jazyka zná velkou část toho, co se neučil a že jeho normální jazykové chování nemůže být jednoduše zdůvodněno v pojmech „ovládání stimulů“, „formování“, „zobecňování a podobnost“, „vzorce“, a „návykové struktury“, nebo „dispozice odpovídat“ a to v žádném rozumně jasném smyslu těchto pojmů, s kterými se zachází hodně špatně.
